čtvrtek 31. ledna 2013

Staň se i ty koňskou hlavou!

Zřejmě i na základě jednoho z předchozích textů, který se věnoval plíživé robotizaci koní vedoucí ve své katastrofické vizi až k tomu, že živí koně zcela vyhynou, objevily se snahy o zachování krás tohoto zvířete. To je jedna verze příběhu. Ta druhá vypráví o tom, že Halina Pawlovská cestovatelských průvodců, Lonely Planet, v jednom svém vydání v roce 2005 uveřejnil pár tipů, jak cestovat méně stereotypně, a jedním z těchto tipů byl takzvaný "Horse Head adventure", což spočívá jednoduše v tom, že si na dovolené vezmete na hlavu koňskou masku (k dostání například zde) a pozorujete, jak se s tím ostatní vyrovnají. Pochopitelně ale dávám přednost první verzi příběhu.



Udělejte si dovolenou veselejší!


Bohužel to na světě tak chodí, že řada úchylných věcí se stane ještě úchylnějšími, když se k nim dostanou Japonci, což je pravděpodobně nejvíc freak národ na světě. Platí to i zde, neb v roce 2008 se na YouTube objevilo video s názvem "Tančící Japonec s koňskou maskou vaří muchomůrky", ve kterém tančí něco, co není nahé jen díky modelu á la Borat, respektive plynové masce a co se směle řadí do kategorie "Toho nejdivnějšího, co jste na internetu dosud viděli."
 


Od té doby jsou koňské hlavy všude, můžete s ní vyrazit do zaměstnání, na koncert, za svoji matkou, nějaký magor se s ní nechal vyfotit na Google Streetview, koupit ji můžete i svému mazlíčkovi (pokud jste mu už předtím udělali fotku s vojenskou uniformou, je to ideální pokračování) a z níže uvedené tabulky je patrné, že "horse head mask" je docela vyhledávaná fráze. Když mi pošlete nějaké peníze, jsem ochoten si tu masku koupit také a vyvádět s ní různá alotria. Mimochodem v jednom z dalších příspěvků se budeme věnovat ošklivým lidem, kteří tyto koně napadají pečícím plechem, vím tedy o tom, pouze si to schovávám.



Tohle je veliká paráda!




UPDATE: Za pozornost stojí rozhodně i tohle

pátek 25. ledna 2013

Udělejte svému pejskovi radost

Všem příslušníkům amerického letectva, námořnictva, pozemních sil nebo vesmírného programu, kteří čtou tento blog a vlastní domácího mazlíčka, doporučuji službu Pets in Uniform, která jim z fotky pejska, kočičky i andulky za pouhých 20 dolarů vytvoří krásnou tematickou koláž. V současné době sice objednávky nepříjímá, ale doufejme, že se to do budoucna změní, protože i my máme rádi pejsky v leteckých uniformách.



Pokud by snad někdo pochyboval o pravosti této služby či o duševním zdraví jejího provozovatele, nechť ho přesvědčí tento poutavý přehled case studies a FAQ.




Are you crazy?

čtvrtek 24. ledna 2013

Strašlivé dějiny fotografie

Děsivá není jenom současnost, ale i historie, která skrývá mnoho nepěkných zákoutí. Dějiny fotografie přitom ve freakshow potenciálu aspirují na přední příčky, a to hlavně díky fenoménu takzvaných "skrytých matek". Ale od začátku.

Ve druhé polovině 19. století, konkrétně v roce 1839, přišel francouzský vynálezce Louis Daguerre s objevem takzvané daguerrotypie, což nebylo nic jiného něž předchůdce fotografie. Technika to byla sice přelomová, ale vedle toho, že jste se při ní mohli otrávit rtutí, byla především náročná pro "fotografované" osoby, které musely bez hnutí stát či sedět i několik hodin. Řešilo se to například tím, že chytré hlavy zkonstruovaly praktické držáky, do kterých jste se mohli upnout a příjemně hodiny a hodiny odpočívat.




Problém byl ale u dětí, které chvilku neposedí a ani držák jim v tom nezabrání, proto jiné chytré hlavy vymyslely, že by pomohlo, pokud by s nimi byla matka. Co ale s matkou na obrázku, když chceme fotografovat pouze dítě? Odpověď je prostá: Hodíme přes ni deku. Řada dětských portrétů té doby tedy vypadá tak, že na židli sedí matka, přes kterou je přehozená deka či jiná látka a na jejím klíně sedí dítě, případně postává někde vedle.





Fenoménem takzvaných "hidden mothers" se zabývá řada webů a skryté matky mají dokonce vlastní galerii na Flickru, takže můžete z obrázků udělat třeba veselou koláž a dát si ji jako pozadí na monitor nebo ji věnovat příbuzným. Navíc existují i moderní verze.



Teď ale pozor, zásadní otázka: Jsou ty děti vůbec živé?  Na zmíněných webech se o tom hojně diskutuje a vypadá to, že jak které. Daguerrotypie totiž v tehdejší době umožnila i těm, kteří neměli na malíře, památeční fotografii s nebožtíkem (evoluce způsobila, že dnes už se lidé tolik s mrtvými nefotografují). A když památka, tak pořádná, takže žádná rakev, ale děláme, jako by se nic nestalo.Tato volnočasová freakshow se samozřejmě týkala i dětí, které se často fotily v sedě, ve svátečních šatičkách a s oblíbenou hračkou, tedy úplně stejně jako jste se fotili vy ve školce. Rozdíl byl pouze v tom, že vy jste nebyli mrtví. (UPDATE: Spoustu posmrtných fotografií, a to nejen dětí, naleznete tady)

Někdy byla věrohodnost skutečně velká, což si můžete sami vyzkoušet a udělat si malý test. Pokud vám bude nějaká varianta odpovědi chybět, například "jsi chudák, obrázky mrtvých dětí mi rozhodně nepřijdou vtipné", je mi to líto a slibuji, že následující měsíc nebudu o mrtvých dětech psát. Předem upozorňuji, že správné odpovědi neznám.

Dítě vpravo je
a) živé
b) mrtvé
Toto dítě je
a) živé
b) mrtvé
Toto dítě je
a) živé
b) mrtvé

Toto dítě je
a) živé
b) mrtvé
c) z Photoshopu


A bonus na závěr:

Toto dítě je
a) živé
b) mrtvé
c) nemrtvé

sobota 19. ledna 2013

Název publikace jako prostředek zábavy postmoderních intelektuálních subkultur

Máte doma knihu, která se nějak divně jmenuje? Nebo jste dokonce sami takovou napsali? Pak vás jistě bude zajímat soutěž Bookseller - Diagram Prize, která vznikla v roce 1978 na frankfurtském knižním veletrhu a dodnes se každoročně uděluje knihám s tím nejbizarnějším názvem. V minulosti se porota (od roku 2000 veřejnost při internetovém hlasování) setkala skutečně s tím nejhorším, co lze v knihovně mít. Zde je výčet některých vítězů i s odkazem na Amazon, pokud byste o publikace projevili větší zájem:

V historii soutěže nebyla cena udělena pouze dvakrát - v letech 1987 a 1991, kdy se porota domnívala, že žádný z titulů není pro vítězství dost bizarní. Před pěti roky vyvolal pak rozruch vítěz Philip M Parker s knihou Světový výhled pro tvaroh v šedesátimiligramových baleních na léta 2009-2014, neboť se zjistilo, že ji místo něj napsat robot, kterého sám vyvinul a který na základě šablony plní knihy obsahem databází a internetových vyhledávačů. Ostatně o tom, že Parker není zcela běžným autorem, svědčí i to, že si nárokuje autorství více než 200 tisíc knih. Co naopak překvapí, je fakt, že kniha stojí na Amazonu téměř 800 dolarů, což je vzhledem k úzce zaměřenému tématu poměrně dost.

Soutěž je opravdu originální, a tak se jí v minulosti věnovala i některá česká média (idnes, Reflex). Bohužel byla ale natolik líná, že to byly informace letem světem místo toho, aby třeba vymyslela její českou variantu. V českém prostředí totiž podle mě žádný podobný žebříček neexistuje, a to i přes to, že by bylo z čeho vybírat:









Dílčím způsobem se tématu věnují pouze akademičtí pracovníci výzkumného centra Okoun, kteří se dlouhodobě zabývají analýzou pojmenování diplomových (i jiných odborných) prací. Během svého rozsáhlého bádání narazili již na pěknou řádku podivuhodných názvů:

  • Studium procesů interakce laserového záření se vzorky skel a zemědělských půd pomocí spektroskopie laserem indukovaného mikroplazmatu a optické emisní spektroskopie v indukčně vázaném plazmatu
  • Význam železniční dopravy pro vysokoškolské studenty
  • Analýza anonymních internetových příspěvků a její využití v pastoraci
  • Vliv náběhu na přesnost střelby hlavou při řešení střeleckých příležitostí v pokutovém území v žákovských kategoriích
  • Hledání alternativního způsobu syntézy tricyklo[3.2.0.0^2,6]heptan-1,6-dikarboxylové kyseliny
  • Divadelní tvorba Veroniky Žilkové 
  • O domnělém používání posýpátka v předhistorické Číně
  • Přezdívky v počítačové hře World of Warcraft
  • Medicína v románech Karla Maye
  • Využití raketoplánu pro potřeby Armády České republiky



Závěrem bychom rozhodně neměli opomenout ani přínos Petra Bartoně, vyučujícího na katedře ekonomie VŠE, který k výzkumu trvale přispívá v bakalářských a diplomových pracích, jež vede:

  • Jaké jsou náklady a výnosy letního času?
  • Je sledování dětské lokomotivy komplementem nebo substitutem pro poptávku po styku s nezletilými?
  • Kolik lidí ročně zabije Vláda ČR svou automobilovou politikou?
  • Dynamický model prokrastinace (UPDATE: datum odevzdání stanoveno na leden 3000)
  • Je česká myslivost institucionalizovanou formou trvale udržitelného pytláctví?

středa 16. ledna 2013

Jak vyzrát na prezidenta

Kdybyste náhodou měli dost aktuální prezidentské freakshow, která v příštích dnech nabere jistojistě zcela spektakulárních rozměrů, je tu pro vás záchrana, alespoň tedy pro Facebook a pro Twitter. Většinu agitačních i dehonestujících příspěvků lze totiž zablokovat a nahradit něčím mnohem zajímavějším, jako například obrázky hřbitovů, rakví či oživlých mrtvol (samozřejmě je můžete nahradit fotkami štěňátek, ale pokud nejsou minimálně přejetá autem, jste zřejmě na tomto blogu omylem).



Postup je velice jednoduchý: Pokud používáte Google Chrome, nainstalujte si utišující plugin Unpolitic.me, pokud nepoužíváte Google Chrome, nainstalujte si nejdříve jej. Po instalaci je třeba zadat klíčová slova, jež se mají na Facebooku a Twitteru blokovat a nahrazovat rss vláknem. Doporučuji tedy zvolit slova jako "Zeman", "Miloš", "Schwarzenberg", "Karel", "prezident", "volby", "kníže", "zmrd", "svině", "Buzková", "Bohdalová", "Šlouf", "Aligátor", "Lukoil", "Kalousek", "Mlha", "plesnivej dědek", "dědek zpívá", "ktéé tomof muj, ktééé tomof muj", případně "Už jste zaregistrovali Vládneme, nerušit? Opoziční smlouva byla fakt svinstvo!" 

V další části je pak nutné zadat rss vlákno, kterým se bude obsah nahrazovat. Je spousta možností: například v dnešním zlém světě tolik pravdivé Cyanide and happiness (rss zde) a zajímavá by rozhodně byla i Česká společnost pro sterilizaci, ale obsah jejich webu se bohužel na Facebook nenačítá a je nutné prokliknout. Z tohoto důvodu je lepší použít obrázkové rss spíše než textové.



Jak už bylo zmíněno, můžete si nastavit i načítání určitých tematických obrázků, neboť autoři do programu přidali algoritmus Instagramu, takže stačí zadat pouze libovolný tag a politika zmizí (pro níže uvedené obrázky to je "cemetery" a "zombiewalk").




Plugin není úplně stoprocentní (někdy se obrázky nenačtou nebo se nedokáže vypořádat s odkazy), ale je to pořád lepší než současná přehlídka. Mimochodem unpolitic.me není nijak originální, je postavený na základě unbaby.me, což funguje zcela stejně, pouze místo politiky nahrazujete otravné fotky dětí svých známých něčím příjemnějším, třeba tímto:

Peče se děťátko jak ryba


neděle 13. ledna 2013

Mašinfíra Hermann Göring

Byť nacismus není vůbec pěkná věc, a například druhou světovou válku lze dokonce označit za krok vedle, je otázka, do jaké míry to způsobila skutečnost, že vedení Třetí říše tvořila povedená přehlídka duševně nemocných lidí čítající pacienty s hysterií (Hitler), komplexem méněcennosti (Goebbels), chorobnou touhou po moci (Bormann) i okultismem posedlé vyvolávače duchů (Himmler). Jen malá odbočka: Když už jsme u toho Himmlera, doporučuji věnovat chvilku času hraní Return tu Castle Wolfenstein, případně novějšímu Wolfenstein, kde musíte mimo běžných esesáků zničit Übersoldaty a taky spoustu neživých organismů, které Himmler vyvolává ze záhrobí. Takže pokud vás baví Třetí říše spojená se zombie vyvražďovačkou, je to jasná volba! (Co si vzpomínám, tak se tam taky dost povedla hudební složka)




Tématem nejsou ale počítačové hry, ale titul the best of německého válečného sanatoria, který rozhodně náleží Hermannu Göringovi, tomuto přibližně stopadesát kilogramů vážícímu nacistickému Hulkovi. Poměrně známá je Göringova posedlost uměním, kdy za ním z okupovaných území posílali vlaky narvané obrazy (nehledě na to, že byly často zcela padělané), sochami, šperky, nádobím a podobnou veteší. Také se ví, že rád sbíral funkce, takže během těch několika málo let po Výmarské republice stihnul být ministrem vnitra, ministrem bez portfeje, ministrem letectví, ředitelem Luftwaffe, říšským maršálem i říšským lesmistrem a lovčím. A v Norimberku mu k tomu ještě přidali válečného zločince.

Pohled plaché laně


Další Hermannovou zálibou byl jeho šatník. Na všechny své funkce měl odpovídající uniformy, kožichů měl plnou skříň a občas se prošel i ve středověkém loveckém kostýmku nebo v červené tóze se zlatou sponou. 

Kožich na figurku HG, katalogová cena 10 liber


Aby měl všechnu tu sbírku obrazů, šperků, kožichů a trofejí kam dát a taky proto, aby to měl blíž na hony, nechal si Göring v lesích na severovýchodě Berlína postavit obrovskou rezidenci Carinhall, která byla plná mramoru, koberců a soch a jejíž opulentnost symbolizuje už vjezd na místní latifundie. Na konci války Němci bohužel Carinhall před příchodem rudých bratrů vyhodili do povětří, takže nádherná výpověď té pomatené doby se nezachovala a chodit se tam dá pouze po troskách.


Velkoryse pojaté přístřešky pro stráže



Tento skromný příbytek význačného státníka sloužil ovšem jako útočiště i pro Göringovu nejděsivější zálibu - modelovou železnici. Hermann byl přímo posedlý vláčky (i těmi skutečnými, jeho osobní vlaky Asia a Robinson Crusoe měly samotný vagón pro metály) a v Carinhallu si nechal postavit dokonce dvě železnice, jednu ve sklepě a druhou na půdě, aby se s nimi při každé příležitosti předváděl.

Tlustý mašinfíra



Na posledním obrázku je jeho půdní kolejiště. Všimněte si drátů, které vedou nad kolejemi vlevo, což není nic jiného než systém, jak projíždějící vlaky bombardovat (ač to zní neuvěřitelně, je tomu skutečně tak). Vedle výše zmíněných koníčků, měl totiž Hermann jako vrchní velitel Luftwaffe taky dost zálibu v leteckém bombardování měst, vlaků i lidí, a tak vymyslel důmyslný systém, kdy pomocí lanka vlevo a pravděpodobně elektromagnetu přelétával nad vlakem model legendárního střemhlavého bombardéru Junkers Ju 87 - Stuka, který shazoval dolů na malé vláčky malé dřevěné bomby. Roztomilé.

Tlustý mašinfíra 2

A jaké záliby máte vy?

čtvrtek 10. ledna 2013

Exkluzivně: Luštěla začala spolupracovat s Hustlerem

Ač by se mohlo zdát, že Luštěla v poslední době odtáhla tam, kam od začátku patří, to jest na smeťák, opak je bohužel pravdou. Sestava se nám od Patnáctin obměnila, holky se ze školních lavic a obscénního zahradního bazénku přesunuly do kolektorové sítě a hudbu jim skládá boyband s přezdívkou podle tohoto legendární magazínu (pozor! následuje pornografie!).



Jak sami vidíte, je o jednu holku méně. To je způsobeno tím, že ta s největšími ňadry (viz zde čas 2:32) odešla se slovy, že nechce být slavná, neznámo kam. Je to přitom divné, protože v Luštěle jsou ňadra oblíbená, o čemž svědčí fotogalerie Ukaž kozy hned vedle sekce Kontakt s diváky. Tady holky ještě ve staré sestavě poukazují na nešvary ruské hudební scény přelomu tisíciletí:

Rusko 90.léta 20. století


Klan rodiny Vrbů, ve kterém otec skládá texty, matka zařizuje koncerty a dcera Štěpánka naplno propadla grafománii, jede ale navzdory všemu dál a drží prst na tepu doby. Jako Baťa cvičky chrlí jedno vydání kroniky za druhým, aby pak všechno naplácali do knihy Fenomén LuŠtěLa o 215 stranách, což je sakra dost a nemá to ani Arnošt LustigHolky navíc hledají pro knížku vydavatele, tak se hlaste, mohl by to být kasaštyk.


Magnesia litera 2013

Zatímco se na www.lustela.cz prodávají především škeble, to pravé peklo se rozjíždí na lustela.webnode.cz, kde si můžete pustit hity jako FB Pedofil, Dondindon a Hemzy, naučit se texty pomocí komiksu, juknout na kalendář akcí, a být tak virtuálně alespoň chvilku s děvčaty. O tom, jaké to je setkat se s princeznami comicsansové království ve skutečnosti, může vyprávět řada předních českých osobností, které se s Luštělou vyfotografovaly: Slávek Boura, Jaro Slavik, Miro Šmajda i kremlofilní ufňukaná bába.

Holky prostě jedou, takže nikoho nepřekvapí, že jeden den hrají na vánočním večírku Ogilvy, druhý den na besídce sociálně terapeutické dílny a po nocích ještě slouží černé mše.



úterý 8. ledna 2013

Už se to blíží!


"V lehkém nadhledu a komediální nadsázce budeme sledovat vršící se řadu až neuvěřitelných souher náhod a nedorozumění, které zamotají hlavu hlavním aktérům příběhu v obci Babovřesky. Podtitulek ´z dopisu venkovské drbny´ napovídá, že na scénu vstupují místní zbožné ženy v čele s Horáčkovou, „univerzální" drbnou, která pracuje na Obecním úřadě a sedá v kostele v první lavici. O všem ví, od všeho má klíče, všude byla dvakrát... a osobuje si právo do všeho zasahovat a mluvit. A právě do této vísky koncem jara přijíždí nový farář. Zbožné ženy čekají váženého starého důstojného pána, ale z auta vyskočí mladý, sportovní, asi třicetiletý kluk a tím to vlastně všechno začíná..."


O čem sní Zdeněk Troška? Jak si připadá? Jak se cítí?



AKTUALIZACE: 

Doporučuji také sledovat FB profil filmu, stojí to za to!




neděle 6. ledna 2013

O koních a lidech

Pokud jste fanoušci živých koní, které můžete hřebelcovat, dávat jim cukr a jíst z nich salám, budete tímto textem jistě pobouřeni. Jestliže ale máte rádi koně, kteří mají v sobě benzínový motor, hi-tech elektroniku a můžete si z nich nabít autobaterku, je tento článek právě pro vás. 

Normální koně totiž přestali být v módě už v roce 1933, kdy dnes bohužel nedoceněný italský vizionář D. G. Alzetta navrhl z ocelových trubek a spalovacího motoru níže zobrazené monstrum. Avantgardní koník měl nahradit jak obvyklá zemědělská zvířata, tak dokonce lehčí traktor, protože podle Alzettova názoru "v podstatě všechno, čemu příroda umožnila pohyb, se pohybuje po nohách a kola jsou pouze vynálezem člověka."


Mechanický kůň poslouží i dětem

Ačkoliv se novinkou Alzetta pochlubil už v roce 1933, neobjevila se ani na bitevních polích druhé světové války, ani během zemědělské kolektivizace Československa. Například v seriálu Nejmladší z rodu Hamrů se koňští roboti nevyskytují vůbec, což je rozhodně škoda, protože by to mohlo vypadat třeba takto:

Stará Hamrová sklízí kamilku

I přes názory některých zpupných odpůrců mechanizace zvířat, že robokůň je jakousi slepou větví lidské vynalézavosti a je dávno zapomenut, tento geniální vynález nezapadl. V současnosti totiž představuje moderní postapokalyptickou zbraň armády USA s označením LS3 (Legged squad support system), která může nést až 400 liber (asi 180 kilo), následovat jednotku i obtížným terénem a nabíjet vojákům baterie do vysílaček. S tím ovšem vyvolává tíživou otázku, co se v armádním výzkumu všechno skrývá...



Robokůň LS3 umí spoustu věcí a je mnohem lepší než standardní kůň. Má dokonce několik praktických módů:
  • Těsně následuj lídra: LS3 se snaží následovat trasu lídra nejblíže, jak to jen lze
  • Následuj lídrův koridor: LS3 se drží lídra, ale má možnost částečně změnit trasu, takže lídr nemusí řešit mobilní schopnosti LS3
  • Jdi na souřadnice: LS3 směřuje na GPS souřadnice a na základě svého uvážení se vyhýbá překážkám

Jedinou nevýhodou LS3 je, že se z něj nedá udělat právě ten salám (s "nezaměnitelnou chutí koření a koňského masa" nabízí například Maso Brejcha). Ale i tak se vývoj nezadržitelně řítí kupředu, a je nyní na chovatelích, aby se mu postavili čelem a něco s budoucností udělali, protože kůň, který neumí nabít baterku do auta, nikoho za chvilku zajímat nebude.

Šumava zítra

pátek 4. ledna 2013

Saša jede!

Jedním z mých oblíbených freaků (děkuji Lukáši Etzlerovi, že mi ukázal jeho poetiku) je Alexander Marcus, který působí jako něco mezi Josephem Goebbelsem a Michalem Davidem, ale ve skutečnosti je to německý hudební producent Felix Rennefeld.

Saša zpívá písničky a jsou to hezké písničky. Jedním z jeho prvních hitů je Papaya, což má být země, kde se mají všichni rádi. Ve skutečnosti ale skladba představuje důmyslně nastavené zrcadlo studené válce, erotickému průmyslu a dnešní drogové společnosti.



Saša se totiž nejdřív koupe v řece poblíž tohoto, což je bývalá americká radarová základna a oblíbené výletní místo berlínské hipsterské mládeže. S sebou si do vody vzal nafukovací globus (tahá ho do všech klipů a říká mu "Globi"), obleček ve stylu královna koloběžka a banány, které nápadně doplňují na břehu opuštěnou umělou vagínu (povšimněte si v čase 2:42). V závěru se pak Marcus někde v holobytě probudí ze sna, do kterého se uvedl tím, že se našlehnul jako prase.



Podobných písniček má celou řadu: určitě doporučuji Ciao Ciao Bella, kde stojí za pozornost tleskající hroch na pohovce, Hawaii Toast Song o tom, jak se vyrovnat s hlasem své matky ve své hlavě a udělat si dobrý toast, nebo minimalistický a chytlavý Homo dance. Co je tohle, už nechápu vůbec...(nenechte si ujít konec!)



Děsivější je ovšem popularita toho magora, což je mimo jiné dokladem hrůz, které Hitler v Němcích zanechal. Má vlastní vymyšlenou historii o tom, jak se jeho rodiče rozvedli a on díky tomuto traumatu vymyslel nový hudební styl "electro lore" (electro + folklore), na iTunes má asi 15 alb a pořádá skutečná (jako fakt skutečná!) turné, takže 2. února na něj můžete vyrazit do Vídně. Taky má spoustu "merče" s růžovými kalhotami a komu by to nestačilo, ať si sežene letošní film Glanz & Gloria, který je jenom a jenom o něm. Blu-ray edice samozřejmostí!