Mašinfíra Hermann Göring

Byť nacismus není vůbec pěkná věc, a například druhou světovou válku lze dokonce označit za krok vedle, je otázka, do jaké míry to způsobila skutečnost, že vedení Třetí říše tvořila povedená přehlídka duševně nemocných lidí čítající pacienty s hysterií (Hitler), komplexem méněcennosti (Goebbels), chorobnou touhou po moci (Bormann) i okultismem posedlé vyvolávače duchů (Himmler). Jen malá odbočka: Když už jsme u toho Himmlera, doporučuji věnovat chvilku času hraní Return tu Castle Wolfenstein, případně novějšímu Wolfenstein, kde musíte mimo běžných esesáků zničit Übersoldaty a taky spoustu neživých organismů, které Himmler vyvolává ze záhrobí. Takže pokud vás baví Třetí říše spojená se zombie vyvražďovačkou, je to jasná volba! (Co si vzpomínám, tak se tam taky dost povedla hudební složka)

Tématem nejsou ale počítačové hry, ale titul the best of německého válečného sanatoria, který rozhodně náleží Hermannu Göringovi, tomuto přibližně stopadesát kilogramů vážícímu nacistickému Hulkovi. Poměrně známá je Göringova posedlost uměním, kdy za ním z okupovaných území posílali vlaky narvané obrazy (nehledě na to, že byly často zcela padělané), sochami, šperky, nádobím a podobnou veteší. Také se ví, že rád sbíral funkce, takže během těch několika málo let po Výmarské republice stihnul být ministrem vnitra, ministrem bez portfeje, ministrem letectví, ředitelem Luftwaffe, říšským maršálem i říšským lesmistrem a lovčím. A v Norimberku mu k tomu ještě přidali válečného zločince.

Pohled plaché laně

Další Hermannovou zálibou byl jeho šatník. Na všechny své funkce měl odpovídající uniformy, kožichů měl plnou skříň a občas se prošel i ve středověkém loveckém kostýmku nebo v červené tóze se zlatou sponou. 

Kožich na figurku HG, katalogová cena 10 liber

Aby měl všechnu tu sbírku obrazů, šperků, kožichů a trofejí kam dát a taky proto, aby to měl blíž na hony, nechal si Göring v lesích na severovýchodě Berlína postavit obrovskou rezidenci Carinhall, která byla plná mramoru, koberců a soch a jejíž opulentnost symbolizuje už vjezd na místní latifundie. Na konci války Němci bohužel Carinhall před příchodem rudých bratrů vyhodili do povětří, takže nádherná výpověď té pomatené doby se nezachovala a chodit se tam dá pouze po troskách.

Velkoryse pojaté přístřešky pro stráže

Tento skromný příbytek význačného státníka sloužil ovšem jako útočiště i pro Göringovu nejděsivější zálibu - modelovou železnici. Hermann byl přímo posedlý vláčky (i těmi skutečnými, jeho osobní vlaky Asia a Robinson Crusoe měly samotný vagón pro metály) a v Carinhallu si nechal postavit dokonce dvě železnice, jednu ve sklepě a druhou na půdě, aby se s nimi při každé příležitosti předváděl.

Tlustý mašinfíra

Na posledním obrázku je jeho půdní kolejiště. Všimněte si drátů, které vedou nad kolejemi vlevo, což není nic jiného než systém, jak projíždějící vlaky bombardovat (ač to zní neuvěřitelně, je tomu skutečně tak). Vedle výše zmíněných koníčků, měl totiž Hermann jako vrchní velitel Luftwaffe taky dost zálibu v leteckém bombardování měst, vlaků i lidí, a tak vymyslel důmyslný systém, kdy pomocí lanka vlevo a pravděpodobně elektromagnetu přelétával nad vlakem model legendárního střemhlavého bombardéru Junkers Ju 87 - Stuka, který shazoval dolů na malé vláčky malé dřevěné bomby. Roztomilé.

Tlustý mašinfíra 2

A jaké záliby máte vy?